Jeste nikdy se nepokousel projit takovymi dvermi. Nebyl si ani jisty, je-li to vubec mozne. A jestli za nimi prezije, bude se moci vratit? A krome toho mel jeste jeden, mnohem vetsi problem: prave se pokousel vstoupit do rise, kde nebyl vitan.
Otevrel oci. Jsem smer, rekl tise a oprel se o prekazku. Jsem dotyk chodby. Nikde nic chaosu neodola. Citil, jak dvere zacinaji povolovat. Mavl rukou za sebe a zahnal silici tlak. Jenom ja projdu! zasycel. Nahle, s podivnym dusnutim, proklouzl skrz a kolem nej vzplala energie.
Zavravoral na drsne, vyprahle zemi. Znovu ziskal rovnovahu a rozhledl se kolem sebe. Stal na puste plani a na obzoru daleko po sve levici videl hrby nizkych vrsku. Obloha mela barvu rtuti a primo nad nim byla poseya dlouhymi, vlaknitymi mraky, ktere se se pohybovaly zaroven a byly cerne jako atrament.
Rychlej Ben se posadil, zkrizil nohy a ruce sepjal v kline. Stinupane, rekl, vladce stinu, prisel jsem do tve rise. Uvitas mne, jak se na mirumilovneho navstevnika patri?
Z kopcu prisla odpoved: vyti oharu.