Abyste zapadli do noveho, musite stare zanechat za sebou, a to neni tak snadne, jak to zni, protoze to znamena prijmout, ze stare je mrtve, navzdy pryc, bez ohledu na to, jak se snazite stat na miste ci uminene se drzet.
Abyste zapadli do noveho, musite stare zanechat za sebou, a to neni tak snadne, jak to zni, protoze to znamena prijmout, ze stare je mrtve, navzdy pryc, bez ohledu na to, jak se snazite stat na miste ci uminene se drzet.
Nikdy se nepocital mezi zvlast chytre. Vedel dost, aby vedel tohle a uz nic moc dalsiho. Ale svet mel sve vrstvy. Prostackum nabizel prostotu. Moudrym nabizel hloubku. A jedinou odvahu stojici za uznani bylo lze nalezt v tom, ze se clovek smiril se svym mistem v radu veci – v prisne, neochvejne uprimnosti, byt by byla sebevic ponizujici.
Anomander Dlouhý vlas položil Endestovi ruku na rameno.
Příteli, byl jsi mi vždycky nečím víc, než jsem si zasloužil.
Endest Silann zavrtěl hlavou, poklonu odmítal.
Máme-li žít pokračoval Dlouhý vlas, musíme riskovat. Jinak se naše životy stanou smrtí ve všem kromě jména. Žádný boj není příliš velký, žádná přesila není zdrcující, protože i když selžeme – i když padneme – budeme vědět, že jsme žili.
Endest kývl, neschopen slova. Měly mu po tvářích kanou slzy, ale byl uvnitř úplně suchý – lebku měl uplně…suchou. Zoufalství bylo výhní, kde všechno shořelo, kde zůstal jen popel, avšak žár přetrvával, prudký a podrážděný.
Den začal. Dlouhý vlas si stahoval rukavice. Tato cesta…budu se z ní těšit, příteli. Budu vědět, že tu stojíš, abys mě vyprovodil.
A syn noci vykročil.
Endest Silann se díval. Na válečníka v koženém plášti, s vlajícími dlouhými stříbrnými vlasy. S Dragnipůrem v pochvě.