Brys si neuměl představit někoho, kdo se vůbec nedokáže bránit, přinejmenším po dosažení dospělosti, ale Turudal Brizad byl takový. Vlastně choť vyjádřil názor, že je pouhým předvojem, pionýrem stavu lidského života, kdy vojančení bude ponecháno na dlužnících a duševně nezpůsobilých. Ačkoliv se tomu Brys zpočátku vysmíval, když mu Brizadova slova zopakovali, nyní začal kolísat. Lederské vojsko bylo pořád silné, ale stále víc bylo spoutáno s hospodářstvím. Každé tažení bylo příležitostí získat bohatství. A mezi civilisty – obchodníky, kupci a těmi, kdo sloužili nevyčíslitelným potřebám civilizace – se už jen málokdo obtěžoval s vojenským výcvikem. Jejich názor na vojáky nyní podbarvovalo opovržení.
Dokud nás nebudou potřebovat, samozřejmě.
Brys si dávno uvědomil, co ho přitáhlo k umění boje. Svět bojovníků, od soubojů po válčení, byl ze své podstaty zredukovaný, rozhovor byl prostý a přímý. Hrozby, vyjednávání a kompromisy byly vymezeny délkou lederské oceli. Nutná disciplína představovala míru, do jaké člověk ovládá svůj osud, a mohla změnšit ničivé následky stresu, zvlášť, když mu začalo být jasné, že smrt bojuje s použitím slepé naděje, jakmile selže všechno ostatní, a tak neměl na vybranou a mohl pouze přijmout následky, jakkoliv mohly být kruté.
Přírodní zákony vnucovaly přesně stanovené hranice, a Brys byl s tímto jasným vnucením předvídatelnosti spokojený – poskytovalo mu to kostru, na níž si vybudoval svůj život.