Vedle něj pochodoval kaprál List s tváří pokrytou bílým prachem a přilba mu klouzala po zpoceném čele. Z druhé strany měl svou známou veteránku od mariňáků – neznal její jméno a nehodlal se jí ptát. Strach z toho, co přijde, ho zachvátil jako infekce. Nedokázal se na nic soustředit, myšlenky mu kroužily kolem iracionální hrůzy z…z poznání.
Z podrobností, které člověku připomínají lidskost. Jména u tváří jako propletení hadi, hrozící tím nejbolestivějším kousnutím ze všech. K seznamu padlých už se nikdy nevrátím, protože těď chápu, že neznámý vojín je dar. Známý voják – mrtvý, rozteklý vosk – vyžaduje reakci živých… reakci, na niž nikdo nemá sílu. Jména nepřinášejí útěchu, nutí člověka zodpovědět nezodpověditelné. Proč zemřela ona a ne on? Proč ti, kteří přežili, zůstanou bezejmenní – jako by byli prokletí – zatímco mrtvým se dostává poct? Proč se tak držíme toho, co jsme ztratili a nevšímáme si toho, co nám zůstalo?
Nedávejme jména padlým, protože ti stáli na našem místě a stojí tam stále po celý náš život. Ať má smrt není slavná, kéž zemřu zapomenutý a beze jména. Ať se neříká, že byl mezi mrtvými, kteří obviňují živé.