Probralo ji řinčení zbraní. Lostara zamrkala. Uviděla nad sebou oblohu. Snažila se rozpomenout, co se stalo. Bolela ji hlava, pod nosními dírkami a v uších cítila zaschlou krev. Otočila hlavu. Pobočnice ležela vedle ní. Hrudník se jí pomalu zvedal a klesal.
Alespoň něco.
Někdo zachroptěl, jako by měl bolesti. Lostara Yil se posadila právě včas, aby viděla, jak se Henar Vygulf potácí a z rány na prsou mu stříká krev. Blížili se k němu tři Nah´rukové.
Henar padl na záda téměř u Lostařiných nohou. Lostara Yil se zvedla a tasila zbraně. Uviděl ji a utrpení v jeho očích ji připravilo o dech.
Mrzí mě to…
Ty to přežiješ, prohlásila a překročila ho. Seber se člověče – a to je rozkaz!
Podívala se na Nah´ruky. Byli téměř u ní, ale zpomalovala je zranění. Za nimi se objevil tucet dalších. Hlavně si, Henare, Pamatuj, že tohle nedělám pro každé
Co neděláš?
Popošla dopředu a zvedla čepele. Tančím.
Staré figury se vrátily, jako by na ni jen čekaly, čekaly na tuto chvíli, kdy se konečně probudí – možná naposledy – ale na tom nezáleželo.
Pro tebe, Henare, pro tebe.
Stínový tanec k tomu patřil.
Sem.
K této chvíli.