I kdyz Kulp sedel na dosah tetovaneho starika, svou chodbu citil. Byla pripravena – skoro dychtiva – vyrazit. Mag se k smrti bal. Meanas byla nepristupna chodba a kazdy kolega praktik, s nimz se Kulp setkal, ji popisoval stejne: oplyvala chladnou, odtazitou, pobavenou inteligenci. Hra iluzi vyuzivala svetlo, tmu, strukturu a stiny, jasala nad vitezstvim, kdyz se ji podarilo oklamat oko, ale i vitezstvi bylo bez pocitu, uspokojeni nezaujate. Kdyz se s chodbou spojil, vzdycky mel pocit, ze rusi silu, co ma prave na praci spoustu jinych veci. A jako by tvarovani malicke casti teto sily bylo vyrusenim, jez temer nestoji za pozornost. Nezvykle ochote sve chodby Kulp neduveroval. Chtela se sama pripojit ke hre. Vedel, ze pada do pasti, kdyz Meanas povazuje za bytost, beztvarneho boha, kde pristup je uctivanim a uspech odmenou za viru. Takove chodby nebyvaly. Mag nebyl knezem a magie nebyla bozskym zasahem. Cary mohly byt zebrikem k ascendenci – prostredkem ke konci, ale uctivat prostredky nemelo smysl.